uživatelů online0
Nejčtenější články
Inzerce
Satelitní komplety
Satelitní komplety za nejvýhodnější ceny na trhu! Koaxiální kabel odpovídající délky jako bonus!

Rok 2010 přinesl s napětím očekávanou revoluci. V nabídkách obchodů se objevili první televizory s technologií trojrozměrného obrazu. S rostoucím zájmem o svět 3D zábavy přicházejí stále nové technologie, které mají předvést zákazníkovi úžasný svět prostoru i tam, kde je obraz pouze ve dvou rozměrech. A o tom by měl být rok 2011.
Jak technologie 3D konverze funguje? Jaké jsou ohlasy uživatelů, opravdu je vše tak, jak výrobci popisují? S prvními 3D televizory vtrhl do světa obchodu Samsung. Ten představil svou novinku na jaře 2010, po několika měsících jej následovali společnosti LG, Sony, Panasonic a další. Problém však nastal s využitím nové technologie - prostě nebylo co přehrávat. Kromě několika známých 3D filmů, a dokumentů nebylo možné potenciál stereoskopického obrazu nijak využít. Proto výrobci začali řešit převod klasického 2D signálu na 3D. V letošním roce se zdá být právě převod z plochého obrazu do prostoru žhavou novinkou, nicméně, je téma opravdu tak horké?

V současnosti nabízené televizory (např. vybrané letošní modely značky Philips) se zabudovanou konverzí obrazu vesměs umožňují ve 3D sledovat nejen televizní signál, ale i obraz ze vstupních zařízení, jako je DVD, Blue Ray, případně fotografie a domácí video například z USB disku nebo jiného připojitelného zařízení. Tak zní teorie. Jak je to v praxi? Opravdu se nám dostane vrcholného zážitku z prostorových scén i v případě 2D záběrů?
V reálném světě člověk získává informace o prostoru, v němž se pohybuje, pomocí zraku. Každé oko pak „snímá“ svět kolem nás pod trochu jiným úhlem. Schválně si zkuste střídavě zavírat levé a pravé oko při pohledu na nějaký blízký předmět, zjistíte, že obrazy se pokaždé trochu „posouvají“. Informace takto získané pak putují do příslušné oblasti mozku, kde se oba obrazy spojí a vytvoří dokonalý 3D svět, na který jsme zvyklí.

Na podobném principu funguje tvorba 3D filmu. Tato filmařská technologie využívá dvou kamer, které snímají scénu podobně jako naše oči - tedy pod různým úhlem. Výsledný rozdíl vytváří stereoskopický efekt, který pomocí speciálních brýlí můžeme vychutnat v pohodlí domova. Princip 3D tvorby filmu a jejího následného přehrání na našem 3D televizoru je jasný, ale jak je to s obrazem, který je pořízen pouze jednou kamerou a tím pádem poskytuje pouze ploché 2D zobrazení?
O tom, že matematický dopočet chybějícího třetího rozměru musí být nesmírně složitý a náročný na výkon procesoru, který takovou operaci provádí, nemůže být pochyb. Přesný postup však není obecně znám, výrobci se s ním nikde nechlubí a hlídají si své know how. Ovšem jistých indicií jsme se přeci jen dopátrali. Na jejich základě předpokládáme možný princip fungování konverze 2D na 3D.

Základem jsou speciální brýle, které se dodávají ke každému 3D televizoru s funkcí konverze. U statických záběrů se využívá technologie zpožděného zobrazení, kdy se obraz jakoby rozdělí pro každé oko zvlášť. Jinak řečeno, jedno oko dostane obrazovou informaci o něco dříve, nežli druhé oko. Výsledkem takového časového posunu obrazu bude jistý prostorový efekt, dá se říci i velmi podobný originálnímu 3D filmu. Ovšem, použít se dá pouze u statických scén, například leteckého záběru krajiny, města apod. V případě dynamických scén v pohybu je tento princip nepoužitelný, resp. obraz by byl nečitelný, rozmazaný.

Dynamické obrazy jsou náročné na zpracování sami o sobě. Software není natolik inteligentní, aby rozpoznal rozdíly mezi pohybujícími se lidmi nebo auty, ale dovede rozeznat obrysy díky barevným plochám jednotlivých objektů. Pro lepší efekt je dobré, aby předměty byli dostatečně ohraničené, ostré, tedy vysoce kontrastní. Pro každé oko se obrysy objektu "zkosí" pod jiným úhlem, jejich vzájemným propojením pak dojde k obdobnému 3D efektu jako v reálném životě. Ovšem, pokud objekty splývají s pozadím, pak software obtížně definuje jejich hranice a výsledkem je přinejmenším rozmazaný obraz - v horším případě z něj po chvíli začneme šilhat. Záleží tedy na schopnosti použitého software rozeznat obrysy a kontrasty mezi pohybujícími se objekty a statickým pozadím.
Protože jde pouze o jakýsi „odhad“, který procesor využívá pro porovnání kontrastů a hran objektů, přičemž se pokouší o intuitivní vyhodnocení, stále se jedná spíš o technologii zítřka. Ta sebou přinese v brzké době řadu inovací, které snad již budeme moci považovat za plnohodnotné řešení konverze 2D na 3D. Dosud o ní však hovořit nemůžeme. I z dosvadních referencí uživatelů lze vyhodnotit, že výrobci tolik chválená konverze plochých formátů do plastického zobrazení není prozatím zase až tak moc dokonalá. Dokonce není ani dlouhodobě příliš „koukatelná“, bolí z ní totiž hlava, oči a podobně. Zcela jistě je to ale posun vpřed, začátek nové éry, která sebou nese řadu změn, na něž se budeme muset připravit.

Myslím, že není daleko doba, kdy převod obou formátů dosáhne takových parametrů, že budeme moci bez obtíží sledovat i „staré“ 2D filmy s dokonalým 3D efektem. Upřímně se na tu dobu těším, zatím je to pouze přání a iluze. Současné systémy bohužel nepřinášejí slibovaný efekt v takové míře, v jaké je propagován.
Čtěte také:
CES: Nová generace 3D TV (1/2)
CES: Nová generace 3D TV (2/2)