DiSEqC - nìžný úvod do protokolu (1)

Zkratku a logo DiSEqC lze pøi pozorném prozkoumání nalézt témìø na všech satelitních pøijímaèích a jím podobným zaøízením. Co se však za tímto podivuhodným názvem skrývá?

Protokol DiSEqC je dnes široce uznávanou normou pro ovládání satelitního pøíslušenství. Byl vyvinut v roce 1998 spoleèností Eutelsat a samotný název tohoto protokolu je zkratkou pro Digital Satellite Equipment Control (tedy øízení pøíslušenství pro digitální satelity). Vzhledem k nárokùm na ovládání rùznorodého pøíslušenství k satelitním pøijímaèùm tak vznikl prostor, který Eutelsat tímto protokolem zaplnil. Do dnešní doby vzniklo nìkolik jeho aktualizací, jejichž postupnou implementaci si ukážeme pozdìji.

DiSEqC - zaèátky

První variantou schválenou k provozu byla revize protokolu DiSEqC 1.0. Ta mìla primárnì za úkol pøepínat mezi ètyømi zdroji satelitního signálu (mohlo se jednat o ètyøi LNB namontovaná na jedné parabole nebo napøíklad ètyøi na sobì zcela nezávislé antény) a využít k tomu již pøítomných koaxiálních kabelù. Signály, které slouží k pøepínání, je tedy nutné vtìsnat do stejné kabeláže spoleènì se signálem televizním. Aby toho bylo možné dosáhnout, využila již známé technologie Tone Burst, jejímž základem je pøenos informací po nosném kmitoètu 22Hz. Tak byl zajištìn nièím  nerušený pøenos informací. Jak taková bìžná informace protokolu DiSEqC vypadá se mùžete pøesvìdèit níže:

Celý datový pøíkaz tedy obsahuje minimálnì 12 bitù. První bajt tohoto pøíkazu je návìští a v protokolu DiSEqC slouží èistì ke kontrole dat (tzv paritì). Obsahuje vždy shodnou informaci 1110.

Zajímavìjší položkou je pro nás adresní bajt. Zde se již urèuje, kterému zaøízení v sestavì byl pøíkaz vygenerován. Samotný bajt je rozdìlen na dvì èásti po ètyøech jednotkách. První ètyøi bity tedy urèují rodinu zaøízení (LNB, motor atd.) a druhá èást je pak rozdìlena pro jednotlivé aplikace.

Tøetí èást celého pøíkazu je samotná informace o tom, co se má provádìt. Má-li tedy protokol napøíklad pøepnout v monobloku z jedné družice na druhou, podstatná data budou obsažena právì v tomto bajtu.

Je-li celá pøíkazová zpráva vybavena ještì ètvrtým bajtem, nese tento potøebná numerická data. Tìmi mùže být jakákoli hodnota nezbytná pro správné provedení pøíkazu.

Celý signál je nakonec zakonèen Tone Burst pøíkazem. Ten byl do protokolu implementován pro pøípad, kdy by bylo nutné pøepínat pouze mezi dvìma stavy. Tedy mezi satelitem A a B. Výhodou tohoto øešení je, že na nìj není nutné používat drahé (psal se rok 1998) mikroèipy a ty složitì programovat. Struktura pøíkazu je k vidìní níže a jak je z obrázku patrné, rozhodnì se jednalo o  výraznì zjednodušený systém. Logická nula nebo také stav A je pøenášen jako 12,5ms nepøerušených kmitù nosného kmitoètu. Zatímco stav opaèný je rozdìlen do devíti 0,5ms pulzù následovaných vždy 1ms mezerou.

Z dnešního pohledu se již zdá být tato funkce skuteèným archaismem, nicménì na dobu svého vzniku bylo její zaèlenìní zcela oprávnìné.

Pokraèování pøíštì